Cestování s dětmi je na jedné straně nevyčerpatelným zdrojem dobrodružství, zážitků a hodnotně stráveného společného času, na druhou stranu pak v mnohých případech zároveň i zatěžkávací zkouškou, testem rodičovské trpělivosti a schopnosti nejen zabavit, ale i uhlídat malé zvědavce, kteří mohou lehce ztratit pojem o čase nebo prostoru, a to zvláště v místech pro ně neznámých. Vedle toho mnozí z nás řeší či v budoucnu budou řešit, v jakých situacích a v jakém věku dítěte ho nechat cestovat samotné, anebo ve skupině jiných dětí. Někteří rodiče jsou v tomto ohledu úzkostlivější a opatrnější, jiní odvážnější a liberálnější. Všechny bez rozdílu však spojuje přirozená obava, aby se dítěti nic špatného nestalo, ať už jde o osmiletého třeťáka dojíždějícího několik stanic autobusem do školy, anebo o dospívajícího teenagera s oblibou porušujícího dohodnutý časový rámec návratu z diskotéky či pravidelně zapomínajícího poslat rodičům uklidňující zprávu o tom, že v pořádku dorazil s kamarády na chatu, kde stráví víkend…
Na co jsme to jenom zapomněli? Na Kevina!
Není se co divit, že rodiče v případě zatoulaných, ztracených nebo zapomenutých dětí obvykle přepadají ty nejčernější myšlenky a scénáře. V případě maminky malého Kevina McCallistera, jakožto asi nejznámějšího ztraceného dítěte, byly obavy o nezbedného synka zcela zbytečné, neboť ten si odtržení od rodičů a otravných sourozenců sám doma nebo v luxusním hotelu dokázal patřičně užít, aniž by ho cokoliv rozhodilo, včetně náletů protřelých a nebezpečných, byť tak trochu neohrabaných, zlodějů. Co má společného kultovní americká komedie s realitou? Naštěstí fakt, že happy-endem končí nejen vánoční filmy, ale i drtivá většina reálných příběhů ztracených dětí.
Většina ztracených dětí se naštěstí najde
Policejní statistiky říkají, že typicky se postrádané dítě nalezne a dostane do bezpečí zpátky ke svým rodičům maximálně do několika hodin, a to obvykle ještě předtím, než policie započne pátrací akci. Přitom nahlášení ztráty dítěte na tísňovou linku není ničím až tak neobvyklým. Každý rodič, jenž si prošel i touto výchovnou zkušeností, však jistě potvrdí, že by si podobný zážitek rád ušetřil. Není se co divit, že v takové situaci se několik desítek minut času pocitově vleče jako celá věčnost a racionální stránka uvažování kapituluje před tou emoční. Jak se popsané nechtěné zkoušce nervů spolehlivě vyvarovat? Jak může pomoci bezpečnostní technika? Kde načerpat inspiraci?
Chytrý pomocník – GPS lokátor
V zahraničí se pro účely hlídání různě starých dětí, nejen na cestách, využívají nejčastěji tzv. GPS lokátory, jejichž bohatým možnostem využití jsme se již zde na blogu v několika předchozích příspěvcích věnovali. Lokátory jsou velmi populárním a vyhledávaným bezpečnostním artiklem například v USA. Tamní federální úřady vykazují každoročně statisíce záznamů týkajících se nahlášených dětských pohřešování, za něž je považováno nekontrolované oddělení dětí od rodičů po dobu více než jedné hodiny. Konkrétně, dle národního informačního centra při FBI v roce 2014 registrovala databáze cca 467 000 takovýchto oznámení. Bohužel, jsou mezi nimi i případy postrádající onen šťastný konec. Média obletěl například příběh dívenky jménem Madeleine, jež se ztratila během rodinné dovolené v Portugalsku. Nenašla se.
Pestrý výběr GPS zařízení
Spojené státy vůbec patří k zemím, kde podobné bezpečnostní a sledovací zařízení nejvíce získávají u rodičů na oblibě. Ještě před patnácti či dvaceti lety byl ovšem vývoj GPS zařízení určených pro masové komerční využití i tady víceméně v plenkách. Lokátory či trackery měly povětšinou podobu objemných, nepraktických a také drahých přístrojů bez potřebné softwarové podpory. V současné době naproti tomu nabízejí velké obchody kolem 200 různých moderních modelů uživatelsky přívětivých lokátorů s dlouhotrvající výdrží baterií v různých cenových hladinách využívající nejen technologii GPS, ale i wi-fi či mobilní telefonní signál. Značné oblibě se těší třeba GPS hodinky, určené pro děti starší tří let. Vyjdou v přepočtu na přibližně čtyři tisíce korun. Prostřednictvím mobilní aplikace posílají v reálném čase aktuální informaci o lokaci, v níž se dítě právě nachází. Jakmile dítě opustí definované ´bezpečné území´, okamžitě přijde uživateli-rodiči upozornění, podobně jakmile dojde k jakékoliv nestandardní manipulaci s hodinkami. Speciální hodinky jsou vybaveny i funkcí krizové výstrahy, pokud by se dítě cítilo v ohrožení.
Děti zmizelé beze stopy
Také v České republice existují případy dětí, které se pohřešují dlouhodobě a jež se ani po dlouhých měsících a někdy dokonce i letech domů bohužel nevrátily. Patrně nejznámějším z nich je příběh devítiletého Honzíka, jenž takřka před 20 lety zmizel v pražském Podolí. Jeho fotka byla publikována v nejrůznějších novinách, byla také vyvěšena na mnoha místech s vysokou koncentrací lidí, například ve stanicích metra. Policisté údajně dostali desítky různých tipů, kde by se mohl pohybovat. Všechno marné. Dodnes se o něm nic nezjistilo. Podobně jako o několika dalších ztracených dětech různého věku.
Etika hlídání dětí pomocí techniky
Je možné namítnout, zda je vůbec vhodné spojovat otázku bezpečnosti dětí se sledovací technikou. Nicméně pokud je naplněn předpoklad, že technika není zneužívána, nýbrž využívána rozumně a za užitečným účelem, kterým zvýšení bezpečnosti vlastních dětí bezesporu je, pak těžko označit využití technických pomocníků jako neetické. Není to tak dlouho, kdy v našich zeměpisných končinách byly elektronické dětské chůvičky považovány za módní výstřelek, jimž se zpočátku mnozí rodiče předem bránili s tím, že dříve podobné věci také nebyly a stejně se rodičům podařilo své děti úspěšně a ve zdraví vychovat. Dnes je z chůviček celkem standardní součást výbavy začínajících rodičů a už jen málokoho by napadlo se nad nimi pozastavovat jako nad rodičovskou zbytečností, zhýralostí nebo snahou disponovat něčím extra k oslnění okolí.
Také psychologové se vyjadřují v tom smyslu, že v otázce bezpečnosti dětí by nebylo úplně moudré spoléhat se výhradně na techniku. Druhým dechem však dodávají, že právě technika může účinně vyplnit hluchá místa, kdy nemůžeme být fyzicky se svými dětmi, a stát se součástí celkové sady opatření v rámci zajištění bezpečného prostředí pro své ratolesti.
Zanechte odpověď Zrušit odpověď
Všechna pole jsou povinná